Prompt:

[theatrical very dark‑tango tension, dramatic string ensemble with crying vibrato, aggressive staccato accents, deep cinematic cellos, raw breathing bandoneon, sensual dangerous harmony, sudden explosive crescendos, emotional pauses filled with tragic weight, smoky cabaret ambience, elegant street‑tango grit, passionate melodic lines, forbidden‑love intensity, heartbreaking beauty wrapped in brutal elegance and rabid heartbreaking pain] Ráno se probudím, ticho jak v kostele, žena s mým psem u dveří, stojí pevně v těle. Říkají: „Konec! My jdeme pryč, ty tu zůstaň v tomhle úděle!“ A vezmou mi auto, boty… i babiččin rám na čele, nechají mi jen ticho, co pálí víc než rány v těle. Pes zrádce běží za ní, vrtí ocasem jak šlechtic z Prahy, štěká: „Nechci tvoje jídlo! Já chci maso, žádné prázdné snahy!“ Zakopal mi klobouk na zahradě, řve jak démon z drahý dráhy, „Chci právo na hovězí! Nejsem žádný lenoch, žádné váhy!“ A ještě mi ukradl ponožku, prý na památku staré drahý. Na soudu cirkus — soudce s knírem jak starý bard, žena křičí: „Zapomněl na narozeniny! A snědl můj sladký tart!“ Pes vyje: „Ukradl mi sestřenici Jean, ten podlý chlapík hard!“ Publikum se směje, brečí… jak český film, co nemá žádný guard, a já tam stojím, ztracený, jak herec, co zapomněl svůj part. Soudce třískne kladívkem: „Sedni! Jsi nejtragičtější kovboj, co jsem znal!“ Srdce mi spadne, úsměv zmizí, svět je najednou celý kal. Žena se směje, pes nosí můj klobouk, kráčí jako král, a já stojím ztracený, jak turista, co šel na špatný bál, v hlavě jen ticho, co řeže víc než kterýkoli žal. Verdikt: „Vinen! Bereme dům, dvůr i terasu!“ Pes odchází hrdě, s mým šátkem, vede svou malou delegaci v jasu. Žena políbí soudce: „Co jsi čekal, milý, v tomhle chaosu?“ A já padám jak kámen do Vltavy, ztracený v temném času, kde i voda šeptá, že jsem prohrál svou vlastní trasu. Teď sedím sám, zpívám český blues, koukám na měsíc nad Prahou, ptám se, jak jsem mohl přijít o svůj dům i kus. Vítr nese moji bolest, šeptá ji do noci, nese ji dál přes každý bus, o ženě… a psu… co utekli spolu… nechali mě v tichém minus, a já zpívám dál, falsettem, co řeže noc jak starý nůž.