Prompt:

[Joy Full Taurine Paso doble Mariachi Fusion, Smiling voice, bright tone, playful delivery with Bright festive trumpets, rising celebratory fanfares, playful ghostly wind swooshes, upbeat marching snare + fiesta drums, lively castanets, rhythmic clapping, fast flamenco-style footwork and stomps; powerful yet cheerful female lead with long dramatic melodic notes, warm vibrant vibrato, heroic Iberian Spanish accent, soaring gypsy‑flamenco falsettos and expressive Spanish phrasing; high ranchero-style falsetto shouts “OLE!”, “YIHHAAAY!” with nonstop joyful crowd energy; full festival bullring atmosphere with laughing audience, waving white cloths, dancing ghosts in the stands, magical swirling wind, a playful running bull, and joyful chaotic celebration; explosive, triumphant, festive, loud, supernatural Spanish–Mexican fusion with nonstop happy shouts, bright brass tension, and a smiling ghostly arena vibe] Ráno se probudím, ticho jak v kostele, žena s mým psem u dveří, stojí pevně v těle. Říkají: „Konec! My jdeme pryč, ty tu zůstaň v tomhle úděle!“ A vezmou mi auto, boty… i babiččin rám na čele, nechají mi jen ticho, co pálí víc než rány v těle. Pes zrádce běží za ní, vrtí ocasem jak šlechtic z Prahy, štěká: „Nechci tvoje jídlo! Já chci maso, žádné prázdné snahy!“ Zakopal mi klobouk na zahradě, řve jak démon z drahý dráhy, „Chci právo na hovězí! Nejsem žádný lenoch, žádné váhy!“ A ještě mi ukradl ponožku, prý na památku staré drahý. Na soudu cirkus — soudce s knírem jak starý bard, žena křičí: „Zapomněl na narozeniny! A snědl můj sladký tart!“ Pes vyje: „Ukradl mi sestřenici Jean, ten podlý chlapík hard!“ Publikum se směje, brečí… jak český film, co nemá žádný guard, a já tam stojím, ztracený, jak herec, co zapomněl svůj part. Soudce třískne kladívkem: „Sedni! Jsi nejtragičtější kovboj, co jsem znal!“ Srdce mi spadne, úsměv zmizí, svět je najednou celý kal. Žena se směje, pes nosí můj klobouk, kráčí jako král, a já stojím ztracený, jak turista, co šel na špatný bál, v hlavě jen ticho, co řeže víc než kterýkoli žal. Verdikt: „Vinen! Bereme dům, dvůr i terasu!“ Pes odchází hrdě, s mým šátkem, vede svou malou delegaci v jasu. Žena políbí soudce: „Co jsi čekal, milý, v tomhle chaosu?“ A já padám jak kámen do Vltavy, ztracený v temném času, kde i voda šeptá, že jsem prohrál svou vlastní trasu. Teď sedím sám, zpívám český blues, koukám na měsíc nad Prahou, ptám se, jak jsem mohl přijít o svůj dům i kus. Vítr nese moji bolest, šeptá ji do noci, nese ji dál přes každý bus, o ženě… a psu… co utekli spolu… nechali mě v tichém minus, a já zpívám dál, falsettem, co řeže noc jak starý nůž.